Ačkoliv nadpis tohoto článku je úsměvný, realita je děsivá. Už jste četli o Bobině Tartalje, která přežila rok v divočině poté, co nám utekla z venkovní ohrady na chalupě. Pokud ne, článek je na tomto blogu pod štítkem Inčin koutek.
Letos v létě jsem opět jednou nechala želvy s matkou na chalupě a... opět jednou se mi ztratila želva. Matka mi to volala v pátek 9. července poté, co tam s nimi už od neděle byla. Že se včera podívala do výběhu a byly tam jen dvě a že byla odsunuta cihla a že tou mezerou asi prolezla a že hledají, ale nenachází. Dovedete si představit, že jsem šťastná nebyla. Byla to Poldinka, jedna ze sourozenců čtyřprstých.
Další týden jsem na chalupě byla já s přáteli, a tak jsme hledali. Dokonce jsem po celém pozemku rozprostřela kousky syrového hovězího, což je pro želvy velká pochoutka, ale maso tam okorávalo tak dlouho, dokud ho nečapla kočka.
Už je to 5 měsíců a po želvě ani stopy. Všichni doufáme, že si našla úkryt, že se zahrabala na zimní spánek, tak, jako Bobina před ní, a že na jaře opět vyleze. Docela dost se obáváme myší, protože to je přirozený nepřítel spících želv - mají tendence ji vyhlodat z krunýře (proto se nedoporučuje zimovat želvy ve sklepě, a pokud ano, tak v drátěné bedýnce, kam se myši neprokoušou). A letos jich je hodně...
Leopold hodně dlouhou dobu nechtěl jíst a vylízat z úkrytu, jako by pro ni truchlil. Bobina naopak byla agresivní. Teď už je to lepší, asi si zvykli, ale i tak věřím, že to pro ně byl nepříjemný zásah do vybudované společnosti. Želvy sice nejsou od přírody smečková zvířata, ale tito tři na sebe byli zvyklí. Teď už jen čekám na jaro, jestli Poldina přežije zimu, a pokud ano, jestli vyleze a já ji najdu.
Žádné komentáře:
Okomentovat